Vaše systémy fungují. Jen spolu nemluví

Proč se to stává všem

Nikdo si nevybírá mít izolované systémy. Stane se to postupným hromaděním. Fakturace se koupí, protože byla povinná, CRM, protože obchodní tým vyrostl, e-shop, protože se naskytla příležitost, a e-mailový nástroj, protože ho marketingový manažer už znal. Každé rozhodnutí bylo samo o sobě rozumné.

Co nikdy nemělo vlastníka, byl prostor mezi nimi. A protože ten prostor musel někdo zaplnit, zaplnili ho lidé, ručně, aniž by kdokoli kdy rozhodl, že to tak bude.

Otázka, kterou klademe jako první

Než cokoli propojíme: co je zdrojem pravdy pro každý typ informace?

Když zákazník změní adresu, kde se tato změna musí provést, aby platila? Pokud je odpověď „záleží na tom“ nebo „všude“, integraci ještě nelze postavit, protože není jak řešit konflikty. Rozhodnout to je otravné, vede to k diskusím, a je to rozdíl mezi integrací, která vydrží, a integrací, která věčně vytváří duplicity.

Jak propojujeme

Pomocí událostí, kdykoli je to možné. Když se v některém systému něco stane, dá vědět a informace jde hned dál. Je to rychlejší a spotřebuje to méně.

Pravidelnou synchronizací, když události nejsou. Každých pět minut, každou hodinu, jednou denně. Volí se podle skutečné naléhavosti, ne podle toho, co vypadá lépe.

S opakovaným zpracováním, vždy. Služby mají výpadky, spojení padají, odpověď trvá příliš dlouho. Vše, co sestavíme, s tím počítá a zkouší to znovu, s rostoucím odstupem, a když to vzdá, upozorní člověka.

Nejčastější případ: web, který nemluví se zbytkem

Příklad, který se objevuje nejčastěji, je zároveň nejdražší z hlediska ztracených příležitostí. Někdo vyplní formulář na webu. Stát by se mělo toto: vytvořený záznam, okamžité upozornění tomu, kdo odpovídá, naplánované navazující kroky a měření.

Obvykle se ale stane to, že do sdílené schránky přijde e-mail. Pokud ho neuvidí ta správná osoba, nikdo další neví, že existoval. Proto bereme weby a získávání kontaktů v praxi jako otázku integrace.